Výlety s IDOLem

Podél polsko-české hranice na běžky či pěšky

Představovat milovníkům pěších túr nebo běžeckých lyží místa jako Bedřichov, Smědava nebo Jizerka by mělo podobný smysl jako nosit dříví do okolních, naštěstí už zase se zelenajících lesů. Zkusme se proto podívat do míst na druhé straně hranice, jejichž návštěva byla ještě před pár lety pro českého turistu jen obtížně dosažitelná.
Protože náš start leží na opačné straně hor než cíl, použijeme služeb veřejné dopravy a výhodného vlakového spojení z Liberece do polských Jakuszyc. Ty jsou Mekkou polského běžeckého lyžování, každoročně počátkem března se na zdejších tratích konají mezinárodní závody Bieg Piastów.
Vystoupíme z vláčku, v zimě nazujeme běžky a vydáme se podél trati 300 metrů zpět. Hned na prvním přechodu přejdeme kolmo koleje a směle se vydáme vstříc prvnímu krátkému stoupání, po němž následuje pohodlný sestup či sjezd až do někdejší osady Orle (4 km).
Po krátké pauze, během níž se ve zdejší chatě můžeme povzbudit čajem nebo něčím vydatnějším, pokračujeme severním směrem. Záhy se k nám zleva připojí cesta od nově postaveného jizerského mostu a samotné Jizerky, hojně využívaná našimi i polskými turisty ke vzájemným návštěvám. Pokud by vlak od Tanvaldu měl zpoždění – zejména kvůli špatnému stavu trati z Liberce do Tanvaldu, jejíž komplexní oprava se už léta odkládá, to bohužel zvlášť v zimních měsících není výjimkou – a přípoj do Jakuszyc ujel, pak lze ostatně právě tudy navázat na plánovanou trasu, třebaže se jedná o několik km delší a adekvátně tomu i časově náročnější variantu.
Pokračujeme proti toku Jizery a přes horské pláně až k nenápadné a nijak honosně se netvářící chatě Gorzystów (9 km), která ovšem nabízí vyhlášenou domácí kuchyni.
Po příjemně vyplněné občerstvovací přestávce můžeme pokračovat stopou k severu na Polanu Izerskou (12,5 km) a odtud po červené značce k chatě pod Stógem Izerskim, kam vede z lázní Swieradów nová kabinková lanovka. Na samotný 1105 m vysoký vrchol musíme ještě něco vystoupat, poté sejdeme či sjedeme na sedlo Lacznik, kam zleva přichází další cesta (v zimě s protaženou stopou) z Polany Izerské, a pokračujeme po zelené vzhůru přes státní hranici, kde již opět mírně klesáme k rozcestí pod Smrkem (19 km). Několik málo stovek metrů nás dělí od nejvyššího českého vrcholu Jizerských hor s uváděnou nadmořskou výškou 1124 m, což je mimochodem o jeden metr méně, než má uvedeno stejnojmenný vrchol na pomezí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor asi 150 km jihovýchodně odtud, a o víc než 150 metrů méně, než měří druhý nejvyšší vrchol Beskyd – ovšemže také Smrk.
Vrchol jizerskohorského Smrku od roku 2003 zdobí i obnovená rozhledna. Máme-li štěstí na počasí, jistě si nenecháme ujít možnost pokochat se dalekými rozhledy do všech stran.
V létě je odtud nejlepší sejít po modré značce do Nového Města, pro sjezd na běžkách je ale tato cesta příliš prudká a nebezpečná, proto je vhodnější pokračovat nejprve k jihu, záhy uhnout vpravo a dojet na křižovatku Tišina (22 km) na červenou turistickou značku.
Chceme-li se výstupu na Smrk vyhnout, lze odbočit už pod chatou Gorzystów vlevo na žlutou značku, po níž nás v zimě prošlapaná stopa dovede asi po 5 km ke státní hranici. Po několika stovkách metrů překročíme Jizeru, která je v těchto místech jen asi metr širokým potokem, a záhy se dostaneme na širokou cestu mezi Předělem a rozcestím Na Písčinách, kudy vede značená červená turistická značka až do Hejnic. V zimě i tady Jizerská o.p.s. protahuje běžeckou stopu. Následuje ještě jedno kratší stoupání pod Nebeský žebřík (17 km), kde odbočuje modrá značka vzhůru na Smrk, potom už nás čeká stálé klesání.
Na závěr cesty se můžeme rozhodnout, zda výlet zakončíme v Novém Městě (odkud je spojení vlakem přes Frýdlant do Liberce), kam se dostaneme po cestě okolo Červeného buku a Libverdského mostu a dále po modré kolem pramene Novoměstské kyselky, anebo uhneme po červené dolů k chatě Hubertka (sjezd je ale dost prudký), kde máme poslední možnost občerstvení. Pak už seběhneme po modré značce poslední dva kilometry k nádraží v Bílém Potoce, kde můžeme nastoupit na vlak. V zimě na běžkách můžeme, je-li čerstvý sníh, opatrně sjet po cestě k Libverdě a na okraji lesa u vyhlídky U Hájníkova kohouta se vydáme po stráních nad touto lázeňskou obcí až na samý okraj Hejnic. Posledních několik stovek metrů pak projdeme širokou alejí přímo k hejnickému nádraží.
Třebaže cesta nevede až na výjimky zvlášť náročným terénem, s ohledem na délku 25 – 30 km podle zvolené varianty je záhodno mít trochu natrénováno. Pak už vám můžeme popřát jen krásné počasí – to ale bohužel KORID LK na rozdíl od fungování veřejné dopravy nedokáže nijak ovlivnit – a plno nevšedních zážitků.

Na Černou studnici
ZA HEMMRICHOVSKOU SECESNÍ KRÁSKOU
Černá studnice je jednou z úplně nejznámějších rozhleden Jizerských hor a je typickou
představitelkou secesní „rozhlednové architektury“ spojované zde na počátku
20. století s jabloneckým Robertem Hemmrichem.
Vrchol Černé studnice patří již půl druhého století k nejnavštěvovanějším místům
Jablonecka. Vyhlídky na žulových skálách zde byly vybudovány již roku 1885 a jen
jedna z nich se dochovala dodnes. Na počátku 20. století se Černá studnice stala
jablkem sváru mezi libereckými a jabloneckými turisty – Liberečtí tehdy chtěli stavět
velkolepou chatu s rozhlednou na Ještědu a Jablonečtí požadovali to samé pro Černou
studnici. Dohadovali se tak dlouho, až se jejich spolek rozpadl na dva a každý
z nich si nakonec dokončil svoji vysněnou stavbu sám.
Stavba bachraté, ale přeci velice elegantní věže na Černé studnici započala roku
1904 a 14. srpna 1905 se dvacet šest metrů vysoká rozhledna otevírala. Autorem
stavby byl architekt Hemmrich, který ve zdejších horách navrhl ještě další 4 dodnes
stojící věže. Vedle rozhledny, z níž je krásný výhled na jižní část Jizerských hor, Jablonec
a libereckou kotlinu s dominantou Ještědu, stejně jako Český ráj (např. Trosky
a Skalní město), vznikla na Černé studnici i chata, několikrát rozšiřovaná až na kapacitu
neuvěřitelných 1 500 hostí.
My se na rozhlednu vydáme stejně jako staří turisté před sto lety – půjdeme po zelené
značce z železniční zastávky v Jabloneckých Pasekách pořád vzhůru. Pro návrat
zvolíme pak modře značenou cestu, která spojuje Černostudniční hřeben s hlavním
nádražím ve Smržovce.
 

Na kostelní věž v Jablonném
Za jedinečnou rozhlednou a patrně i nejstarším čapím hnízdem v Čechách se tentokrát
vypravíme do překrásného Jablonného v Podještědí.
Naše krátké putování začneme na nádraží v Jablonném, odkud záhy dojdeme
na hlavní náměstí k baroknímu morovému sloupu z roku 1686; zdobí jej sochy
Ježíše a 13 světců. Vyhlídková věž je odsud vidět za střechami měšťanských domů.
Na první pohled je jasné, že se jedná o zvonici kostela, jehož vnější vzhled dnes určují
barokní přestavby v 17. století. Prokazatelně ale existoval již ve 13. století a pod
opadanou omítkou jsou dodnes viditelné obrysy románských a gotických oken.
Kostel Narození Panny Marie tak pamatuje doby, kdy majitelem zdejšího panství
býval Havel z Lemberka, manžel sv. Zdislavy, která ve své době často navštěvovala
chudé a nemocné a všemožně jim pomáhala.
Zajímavostí je, že kostel roku 1788 společně s velkou částí Jablonného vyhořel a až
do 60. letech 19. století byl ruinou. Roku 1863 v něm měšťané zřídili pivovar, který
vařil pivo ještě před 2. světovou válkou. Na konci 20. století opět chátral a věž byla
zachráněna a zpřístupněna až roku 2002. Pozůstatkem průmyslového využití kostela
je i jeden z komínů, na němž si prý již roku 1864 zřídili hnízdo čápi – od té doby se
sem pravidelně vracejí. Z 32 metrů vysoké věže je tak nejen vyhlídka na Jablonné,
jeho historické památky včetně baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy a celé jižní podhůří
Lužických hor, ale taktéž na hnízdící čápy, často i s mláďaty