Bautzen

Šesti městy Šestiměstí

Scházíme se na libereckém vlakovém nádraží v sobotu před půl devátou. Rosťa dorazil vlakem od Tanvaldu už v 8:19, Radim od Frýdlantu v 8:24. Týna je trochu nervózní, její autobus od Hodkovic má příjezd na autobusové nádraží v 8:25. Je tu ale včas a tak si ještě cestou na nástupiště stihne koupit nezbytnou kávičku na cestu. Jako poslední dobíhá samozřejmě Honza, který je proslulý svými příchody až v okamžiku, kdy výpravčí píská odjezd.

V 8:38 odjíždíme z pátého nástupiště spěšným vlakem Trilex, jehož cílovou stanicí jsou Drážďany. Prokazujeme se skupinovým Euro-Nisa-Ticketem za 320 korun (dá se koupit v pokladně na nádraží, ale i u průvodčího ve vlaku) a míříme k Hrádku a k polské hranici. Za ní se vlak pomalu kolébá po rozbité trati, až po několika minutách se jízda uklidní, když vjíždíme na hraniční most a záhy na čerstvě opravené nádraží v saské Žitavě. Tady se mění průvodčí, i ten německý ale trochu rozumí česky a také hlášení zastávek funguje v obou jazycích. Tak snad nepřejedeme. V 10:13 vysedáme ve stanici Bischofswerda a přestupujeme do motoráku stojícího na vedlejší koleji. Je podobného typu, s jakým se potkáváme také u Trilexu i u Českých drah, nese však barvy společnosti ODEG. Na směrových transparentech mu svítí cílová stanice Görlitz, my s ním ale pojedeme jen tři zastávky. Za necelou čtvrthodinku, přesně v 10:35 budeme vystupovat ve stanici s dvoujazyčnými nápisy Bautzen/ Budyšin.

Partnerské město našeho Jablonce nad Nisou je prastaré. V roce 2002 oslavilo tisícileté výročí od první písemné zmínky, ovšem archeologická bádání doložila osídlení těchto míst už ve starší době kamenné. Jeho kulisu jsme vlastně mohli zhlédnout už z okna vlaku, během průjezdu po vysokém mostě přes údolí nevelké říčky. Tou říčkou je překvapivě Spréva, pramenící při české hranici (jeden z pramenů se nachází na okraji města Neugersdorf, přes které jsme sem přijeli, další pak na blízké hoře Kottmar).

Tak kam se vydáme?

Z přednádražního prostoru vykročíme třeba mírně vlevo po Bahnhofstraβe (Nádražní ulicí) k poště a dále Karl-Marx-Straβe (kterou Němci po převratu a sjednocení kupodivu nepřejmenovali) na náměstí Kornmarkt. Tudy prochází rušný silniční průtah. Vlevo před námi se nachází největší městská nákupní galerie. Ženská část výpravy by se nepochybně ráda vydala na její průzkum, ale přesvědčíme ji, že zajímavější bude pokračovat do městského centra. Brzy se před námi objeví neveliké hlavní náměstí (Hauptmarkt), jemuž vévodí žlutá barokní budova radnice. Za ní vykukuje štíhlá šedavá 85 metrů vysoká věž gotického chrámu Sv.Petra. Monumentální stavba je zajímavá jak zvenku, tak i vnitřním rozdělením na římskokatolickou a evangelickou část, k němuž došlo v dobách luteránské reformace v prvé polovině 16. století. Na náměstí se každoročně odehrávají Vánoční trhy s mnohem poklidnější atmosférou oproti těm v 50 kilometrů vzdálených Drážďanech, kde bývá v době adventu hlava na hlavě.

Pustíme-li se dále vlevo, dovede nás Schloβgasse (Zámecká ulička) po několika krocích k bílé čtverhranné Matyášově bráně s gotickým reliéfem uherského krále Matyáše Korvína, jenž, jak praví bedekry, získal oblast Lužice po bojích s vojsky Jiřího z Poděbrad na přelomu 60. a 70. let 15. století. Branou vstoupíme do areálu hradu Ortenburg. V prostorách hradu dnes sídlí Muzeum srbských dějin a kultury. Připomeňme, že Lužičtí Srbové svého času tvořili zhruba třetinu obyvatel města, dnes se jich k srbskému původu hlásí již jen okolo 5% z celkových 40 tisíc. V moderně přestavěném jižním křídle areálu pak dnes působí hradní divadlo (Burgtheater).

Uličkou Heringstraβe se dá seběhnout pod hradby, protkané spoustou věží a bašt, do úzkého údolí Sprévy. Jím se nechá obejít městské jádro ze západní strany uličkou Unterm Schloβ (Pod Zámkem), lemovanou nízkými romantickými domky, a posléze ze severní strany uličkou Gerberstraβe. Tak můžeme obejít celé centrum a vrátit se zpátky na Kornmarkt.

Přejdeme nyní hlavní ulici a vydáme se po ulici Rosenstraβe. V nenápadné vilce po levé straně sídlí naše partnerská organizace ZVON, která má na starost organizování veřejné dopravy v celém hornolužickém regionu. Se zdejšími kolegy KORID LK domlouvá provoz přeshraničních vlaků a spolupracuje na dalších společných projektech. V sobotu se tu ale nepracuje, a tak přejdeme ulici Wallstraβe, lemovanou pásem zeleně na místě někdejších hradeb, a dojdeme na centrální autobusové nádraží na August-Bebel-Platz. Přesně ve 12:00 hodin nám totiž odtud odjíždí autobus linky 103 směr Hoyerswerda. Pokud nás Radim přemluví, abychom se zdrželi na oběd, tak další spoj jede za dvě hodiny, tedy ve 14:00.

Z autobusu, kde samozřejmě rovněž platí Euro-Nisa-Ticket, ovšem vystoupíme už po dvanácti minutách jízdy v zastávce Kleinwelka Gasthof. Proč právě tady? Inu, na druhém konci obce se nachází park. Ne ledajaký, ale naopak zcela unikátní. Už před 40 lety totiž sochař Franz Gruβ začal vytvářet na zahradě svého domku v Kleinwelce první modely pravěkých ještěrů. Zprvu na vlastním pozemku, ale ten mu záhy přestal stačit, a tak se díla stěhovala do blízkého parku. Plastik znázorňujících nejrůznější bronto-, dino- i tyranosaury v živoucích pózách tu dnes stojí více než dvě stovky. Jen bychom nesměli přijet v zimě, sezóna tu začíná až na přelomu března a dubna a trvá do konce října.

Pokud budete chtít dovnitř areálu, počítejte se vstupným 15 Eur pro dospělou osobu a 11 Eur pro děti, rodinná vstupenka pak vyjde na 43 Eur. Ale zážitky jsou k nezaplacení. Potom už je potřeba jenom hlídat čas, zpáteční autobus odjíždí v 16:21.

Z budyšínského autobusového nádraží je to k vlakovému asi 500 metrů. Naštěstí, neboť Rosťu a Týnu už bolí nožičky. Protože do odjezdu vlaku směr Bischofswerda (a dále do Drážďan) máme ještě půl hodiny, jede nám to v 17:10, můžeme si v blízkém marketu zakoupit něco k občerstvení. Honza se ale raději půjde kochat na pomníku vystaveným exponátem válečné parní lokomotivy řady 52, která vozila osobní i nákladní vlaky na okolních tratích až do 80. let 20. století. Mimochodem v Budyšíně je jedním z tradičních oborů právě výroba kolejových vozidel. Ne sice parních lokomotiv, zato ze zdejší vagónky v 60. až 80. letech tehdejší Československé státní dráhy odebíraly mnohasetkusové série rychlíkových vagonů. Některé z nich dosud jezdí, ačkoli na Liberecku už máme modernější vozový park. Dnes tady působí nadnárodní koncern Bombardier, kde se stavějí tramvaje pro mnohá německá města, například zrovna pro Drážďany.

Kolegové se vrátili s nákupem plechovek na cestu, Honza odtrhnul oči od mašinky a náš vlak může přijet. Domů pojedeme stejnou cestou přes Bischofswerdu, kde vystoupíme v 17:21. Spoj od Drážďan sem přibude v 17:45 a po minutě pokračuje dále na Liberec, kam má příjezd v 19:15.

Druhou možností by bylo vracet se z Budyšína přes Görlitz neboli Zhořelec. Ale tam se podíváme až příště.