velikost textu: A A A

Löbau

Město čtvrté – Löbau

Náš čtvrtý výlet zahájíme trochu jinak. Nesejdeme se totiž ve vlaku, ale v autobuse. Vlastně… Pavel s Katkou se setkávají už u zákaznického centra na libereckém terminálu městské dopravy ve Fügnerově ulici, aby tu společně zakoupili Euro-Nisa-Ticket pro sebe i pro ostatní. Je sobota, půl deváté a právě otevírají. Po úspěšném nákupu se vyvezou tramvají nahoru k autobusovému nádraží a v 9:05 odjíždějí autobusovou linkou 440 směr Nový Bor. Po cestě k nim v Rynolticích přistoupí Roman. Pan řidič se trochu ošívá, co bude s placením, ale Pavel na něj z druhého sedadla mává skupinovým lístkem a Roman jen dodává, ať už rychle jede, aby jim v Jablonném neujel přípoj. Za nějakých 7 minut mají v Jablonném u nádraží přestupovat na spoj do Petrovic. Od letošního června totiž KORID s německou partnerskou organizací ZVON dohodnul zavedení nového spojení pro turisty a výletníky mezi Jablonným a Žitavou, autobusy z obou měst na sebe třikrát denně navazují v Petrovicích, které leží takřka u hranice. Dodejme, že spojení zatím funguje jen o víkendech do konce září.

U nádraží v Jablonném ale autobus nestojí. Stojí tu pouze Jirka, který oznamuje, že už volal na dispečink a kolega dispečer mu zjistil, že autobus přijede od Nového Boru asi s tříminutovým zpožděním. Tak to už by tu stejně…no, už je tady.

Z autobusu vystupuje Veronika, která přijela od babičky ze Cvikova, ale všichni na ni volají, ať jde zase zpátky. „Proč jako, vždyť to tu končí?“, kulí oči Veronika. „No, ano, ale autobus hned pokračuje po jiné lince dál do Petrovic“, vysvětluje jí Roman. Vždyť jsme se už o tom bavili. Hlavně abychom stihli ten další autobus do Německa. Jirka ještě poznamená cosi o blondýnách, ale poznamenává to raději potichu. Veronika jej přesto probodne velmi nevlídným pohledem. Všechno slyší.

Krátce po tři čtvrtě na deset autobus linky 272 s celou naší pětičlennou skupinou odjíždí směr Petrovice, kde jsme během deseti minut. Sotva se rozkoukáme, stojí vedle červenobílý německý autobus. Linka 6, směr Zittau. Řidič, v duchu německé kázně vzorně ustrojený, jen pokyne rukou, když mu Pavel strká pod nos Euro-Nisa-Ticket a hlásí „fünf Leute“, ukazuje přitom pět prstů pravé ruky. Tak rychle, holky, nezdržujeme, nasedáme a jedeme dál.

Projedeme pohraniční vsí, mírná levá zatáčka, o něco prudší pravá a už jsme v Německu. Hned za lesem se rozprostírá ve stráni letovisko Lückendorf. Autobus svižně vyjede na kopec, dál se silnice vine po návrší s malebnými výhledy na lužické hvozdy – to jsi, Romane, řekl jen tak, anebo víš, že támhleten kopec vlevo se jmenuje Hvozd? Německy Hochwald, leží přímo na hraničním hřebeni.

Následuje prudký sjezd dolů, pak odbočka do vsi Hain. „Tady odsud od zastávky je to slabých pět minut na turistický hraniční přechod do Valů a na Jánské kameny“, říká znalec Jirka. „Tam se ale můžeme vydat jindy, teď ani nejsme na turistiku vybavení. Zvlášť Katka by si nejspíš v těch svých kramflíčkách na prvním kameni ukopla palec“, dodává a dlouze a významně se zahledí pod sousední sedadlo. Ze zasnění jej pak vytrhne pronikavý Veroničin hlas: „Jé, hele Kačko, hrad!“  To už jsme totiž sjeli pod královský hrad Oybin, vévodící stejnojmennému lázeňskému městečku. „Ten hrad,“ rozpovídal se už zase Jirka, „vzniknul už za vlády Přemysla Otakara II., ale o sto let později tu Karel IV. nechal zřídit klášter. Jeho zdi jsou vlastně tou nejvýraznější částí celého komplexu. To byly časy, kdy ještě celá Lužice náležela Českému království…“ Jeho řeč přeruší silný a hluboký hvizd. „Jé, parní vláček, to by se líbilo ostatním našim klukům“. Ale ti zdejší úzkokolejku určitě dobře znají.

Krátce před jedenáctou vystoupíme před nádražím v Žitavě, které si tentokrát můžeme prohlédnout z opačné strany. Ale naším cílem dnes přece není Žitava, nýbrž necelých 30 kilometrů vzdálené Löbau. V češtině se pro něj občas užívá název Lobava. Můžeme se tam dostat buď vlakem přes Görlitz, anebo přímou autobusovou linkou 27. Cestu vlakem už jsme absolvovali několikrát a tak volíme autobus. Ten odtud odjíždí v 11:19, máme tedy ještě asi dvacet minut čas. „To bychom si mohli někde skočit na jedno,“ navrhuje Pavel a mužská část nikterak neodporuje. Vzápětí se odebírají ke stánku uvnitř nádražní budovy a děvčata na chvíli osiří. Stesk zahánějí tím, že se oddají jinému zlozvyku, musejí se však uchýlit stranou, neboť na zastávkách je přece kouření zakázáno, že dámy?

O něco později sedíme znovu v autobuse. Z hlavní silnice uhýbáme do obcí Oberseifersdorf a Grosshennersdorf s typicky lužickými hrázděnými statky a hospodářskými staveními. Za lesem pak následuje městečko Herrnhut. To má i svůj lužickosrbský název Ochranow (užívaný také v češtině) a je známé jako útočiště Moravských bratří, kteří sem uprchli před pronásledováním radikálních katolíků na počátku 18. století z okolí severomoravského Fulneku. Z architektonického hlediska je pozoruhodné pravoúhlým uličním uspořádáním. V čase Adventu se také na vánočních trzích po celé Lužici i vzdálenějších místech Saska prodávají známé Herrnhutské hvězdy.

Autobus zastavuje před bělostnou budovou někdejšího nádraží. Vlaky sem ale už skoro dvacet let nejezdí. Třebaže šlo o jednu z prvních tratí v regionu, která již v roce 1848 propojila Žitavu přes Löbau s hlavní tratí Drážďany – Zhořelec – Vratislav, hluboký hospodářský propad v 90. letech 20. století spojený s masivním poklesem počtu obyvatel a tím i poptávky po přepravě vedl v roce 1999 k úplnému zastavení osobní, a po pár letech také nákladní dopravy.

Po další čtvrthodině konečně přijíždíme do Löbau. Také zde se autobusové nádraží nalézá v blízkosti vlakového. Jak jsme si už řekli, dnes odtud vlaky jezdí západním směrem do Budyšína a Drážďan, směrem východním pak do Zhořelce a třikrát denně i do polské Wroclawi. Doby, kdy bývalo Löbau významným železničním uzlem, odkud vycházelo několik dalších tras, jsou ale nenávratně pryč. Připomínají si je jen členové místního spolku přátel železnic, kteří pořádají příležitostné jízdy s parními i staršími motorovými lokomotivami a vozy. 

Od nádraží se vydáme po ulici Bahnhofstrasse přes Wettiner Platz, lemovaný několika velkoměstsky působícími secesními činžáky, na další náměstí Nikolaiplatz. Tomu vévodí původně románský, na sklonku 13. století goticky přestavěný kostel sv. Mikuláše (Nikolaikirche). Za další dvě minuty už stojíme uprostřed hlavního náměstí Altmarkt, jehož severní stranu zaujímá z větší části barokní budova radnice. Na sousedním domě čteme výraznými písmeny provedený nápis J.T.Urban. Asi tu taky žil nějaký Čech, poznamenává Roman.

Přestože dosavadní procházka sváděla k myšlence, kdovíjak velkým městem Löbau je, nenechme se mýlit. Stačí proběhnout pasáží z jižní části náměstí a během minuty se ocitneme mezi víceméně venkovskými domky. „Kolik tu tedy žije obyvatel?“, ptá se Katka. Pavel ihned vytahuje chytrý telefon a dočítá se, že v současnosti asi 15 tisíc. Populace ale stárne, jen mezi lety 2005 a 2015 odtud odešla skoro polovina mladých v kategorii od 15 do 25 let věku. Město se je snaží udržet, seč může, ale lákadla velkoměstského života v Drážďanech, Berlíně či v bohatších „starých“ spolkových zemích jsou silnější.

Zajímavou událostí konanou před šesti lety byla výstava zahradní architektury. Několikaměsíční akce pod názvem Bundesgartenschau se odehrává pokaždé v jiném německém městě. Ta v Löbau zaujímala plochu asi 20 hektarů v údolí říčky Löbauer Wasser až k železničnímu viaduktu a během necelých šesti měsíců ji shlédlo bezmála půl milionu návštěvníků. Po skončení výstavy plochy nadále slouží k odpočinku a sportovnímu vyžití obyvatel.

Na našich výletech už se stalo tradicí navštívit také nějakou vyhlídku či rozhlednu. Löbau je k tomu ideálním místem, pyšní se totiž vůbec nejstarší rozhlednou svého druhu v Německu, ba prý i na celém světě. Má výšku 28 metrů a na rozdíl od obvykle kamenných rozhleden je tvořena litinovou konstrukcí. Nese jméno saského krále Bedřicha (Friedricha) Augusta a otevřena byla již roku 1854.

Rozhledny ovšem mívají jednu nevýhodu: stojí obvykle na kopci. A proti výšlapu na kopec v letním parnu protestují nejen Veronika s Katkou, ale ani Roman s Pavlem nevykazují příliš známek nadšení. Nicméně Jirka velí: jen všichni pěkně pochodem vchod, nebo nebudou prémie! Proti takovéto motivaci ovšem nelze nic namítat a tak celá pětičlenná skupinka stoupá parkem a následně se plouží a funí po nekonečných lesních cestičkách. Ve dvou třetinách Katce dochází dech. Uchyluje se k lavičce a rezolutně prohlašuje, ať si jdeme sami, že ji nahoru nikdo nedostane. Když ale sezná, že lavičku spolu s ní obývá velký chlupatý pavouk, vystřelí rázem vzhůru a vrcholové plošiny na Löbauer Berg dosahuje v rekordním čase. Ostatní do jednoho muže (včetně Veroniky) zatím neomylně míří k horské restauraci.

Výhled shůry je ovšem pěkný. Třeba směrem na východ se tyčí hora Kottmar s prameny Sprévy. Opačným směrem, na ani ne kilometr vzdáleném sousedním vrchu Schaffberg, byla roku 1988 dokončena 162 metrů vysoká televizní věž. Ta ale není přístupná, nachází se v uzavřeném areálu.

Sestup dolů už je veselejší, zvlášť po zkonzumovaném občerstvení (to byla Jirko ta prémie?). Blíží se 16. hodina, v 16:10 nám odjíždí zpáteční autobus, tak si pospěšte. Anebo budeme muset jet vlakem přes Zhořelec. Ten odjíždí v 16:53, v Görlitz je pětiminutový přestup a do Žitavy bychom přijeli o hodinu později než autobusem, přesně v 17:56.

A jak nám to jede dál? Pokud stihneme autobus, tak v Žitavě navazuje vlak do Liberce v 17:18, v Liberci budeme pět minut před 18. hodinou. Další vlak ze Žitavy jede až v 18:44 a do Liberce přijíždí ve čtvrt na osm večer. Jirka s Romanem se ovšem potřebují dostat do Rynoltic, respektive Jablonného a proto si přestoupí ještě v Chrastavě na autobus.

Nakonec si řekněme, kam to bude příště? Na řadu přichází město, jehož název se s Löbau trošku plete: Lubań.

vytisknout

 zpět