velikost textu: A A A

Kamenz

Město třetí – Kamenz

Opět je tu sobotní ráno a opět vyrážíme s KORID LK na výlet do Horní Lužice. Oproti dvěma předešlým výletům nás tentokrát čeká o něco méně známý cíl, město Kamenz, česky Kamenec, jež se nachází na nejzápadnější výspě zemského okresu Budyšín. Cesta nám proto potrvá trochu déle, ale Otto s Pavlem si s jejím naplánováním hravě poradí. Na rozdíl od jiných kolegů jim nevadí ani časné opuštění manželského lože a tak se scházejí na libereckém nádraží už krátce před šestou. Osobní vlak Trilex do Žitavy a Varnsdorfu odjíždí z Liberce v 6:02.  

Jako obvykle si ve vlaku kupujeme skupinový Euro-Nisa-Ticket za 320 korun. V Hrádku nad Nisou k nám přistupuje ještě Petr. Přetrpíme pomalou jízdu přes Polsko a záhy vystoupíme na známém žitavském nádraží. Ranní sluníčko naštěstí docela hřeje a tak nám dvacetiminutové čekání ani moc nevadí, Pavel se nicméně neubrání hlasitému lkaní, že kdyby trať byla opravená, mohly by vlaky z Liberce odjíždět o půl hodiny později a přestup v Žitavě by trval sotva pár minut. Náladu mu spraví až káva nabízená ve vlaku společnosti ODEG na lince Zittau - Cottbus, jímž se přesuneme do Görlitz. Tady přestoupíme podruhé a v 7:50 jsme opět v pohybu. Necelých 40 minut jízdy dalším vlakem, směřujícím do Drážďan, nám stačí k překonání padesátikilometrové cesty mezi největšími dvěma hornolužickými městy, která jsme poznali v předešlých dílech. Krátce před půl devátou vystupujeme v Budyšíně. Otto se ještě staví v supermarketu vedle nádraží pro nějaké pití a poté se zvolna přesuneme ulicí Taucherstrasse na 600 metrů vzdálené autobusové nádraží, odkud pět minut po deváté odjíždí autobus linky 102 do Kamence.

Okresní silnice míjí několik vesniček s docela svéráznými lužickosrbskými jmény, z nichž nejvíce zaujme Lejno a hned po něm následující Swinjarnja. Nebudeme se ale kvůli tomu místním obyvatelům smát. Mohli dopadnout i hůř. Otto si třeba vzpomíná na název jednoho městečka v severním Estonsku, který raději nebudeme publikovat. Je to dost neslušný název. Raději se soustředíme na naši cestu. Brzy se objeví siluety městečka, které je naším cílem. Autobus objede městské jádro a následně zastaví na menším terminálu, zbudovaném, jak je v civilizovaných končinách zvykem, v těsném sousedství vlakového nádraží.  „Počkat“, diví se Petr, „on sem jezdí vlak? Proč jsme tedy nejeli s ním?“ Inu, on to má Kamenec trochu komplikovanější. Vlak sem skutečně jezdí, ale přímá linka vede z Drážďan. A ačkoli město administrativně spadá pod okres Budyšín, z dopravního hlediska spáduje více právě k Drážďanům a veřejnou dopravu v jeho okolí organizuje sdružení VVO, tedy Dopravní svaz Horní Polabí (to „horní“ je myšleno z německého pohledu, Petře – dolní část toku je pro ně někde u Hamburku). No a VVO na svých linkách jízdenku Euro-Nisa-Ticket neuznává. Takže při cestě z Libereckého kraje bychom si museli za vlak do Kamence několik Euro připlatit. Kolega Honza, který se k nám nedávno přistěhoval z Ústí, ale říkal, že Ústecký kraj nabízí turistickou jízdenku, která platí jak do Drážďan, tak i na vlak do Kamence. Ovšem nedá se už na ni dostat zase třeba do Budyšína.

Osídlení na místě dnešního Kamence v podobě strážního hradu se poprvé připomíná na sklonku 12.století. Jeho účelem bylo zejména chránit přechod středověké obchodní cesty přes říčku Schwarze Elster. Roku 1319 se Kamenz stává svobodným městem, o 110 let později je obléhán Husity. Z informační tabule se dále dozvídáme o čarodějnických procesech, které zde probíhaly v prvé polovině 17.století, na počátku 18.století pak město zachvátil rozsáhlý požár. Následující období už bylo příznivější, ačkoli rozmach města nebyl tak prudký jako u jiných, více průmyslových center. Nejvyššího počtu obyvatel – téměř 20 tisíc – bylo dosaženo roku 1990 a této hranice se Kamenec držel až do konce 90. let, kdy došlo k administrativnímu připojení několika sousedních obcí. V novém století už nastává pozvolný pokles až k dnešním 15 tisícům.

Od nádraží do centra není daleko. Cestou mineme nejprve menší pozdně gotický kostel svaté Anny, na hlavním náměstí je pak nejvýraznější budovou novorenesanční radnice z červených cihel, Dále se jdeme podívat k Mariánskému kostelu, stojícímu na nižším skalnatém ostrohu a obehnanému zdí s náhrobky zdejších význačných osobností. V sousedství pak stojí Červená věž (Rote Turm), jež je pozůstatkem středověkého opevnění.

Každý, kdo navštíví Kamenec, dříve či později narazí na jméno Gotthold Ephraim Lessing. Kdo že to byl? Tady to píšou, Pavle: jeden z nejvýznamnějších německých osvícenských básníků a dramatiků. Narodil se roku 1729 v rodině zdejšího pastora, sloužícího právě v evangelickém Mariánském kostele. Básníkovo jméno nese dnes například vyhlídková věž na nedalekém vrchu Hutberg, kam se také půjdeme podívat (není to daleko ani vysoko), ale i samotný Kamenec si občas přidává ke svému názvu sousloví Lessingstadt. Každoročně v zimě se ve městě konají připomínkové akce v rámci Lessingových dnů.

Cesta na zmíněný Hutberg vede parkem plným rododendronů a azalek. Otto se svou pylovou alergií to sice příliš neocení, ale i on musí uznat, že kvetou nádherně. Z vrcholu je výhled na množství vodních ploch nacházejících se zejména na sever a východ od města často v místech bývalých dolů – i zde se v nedávné minulosti ve velkém těžilo hnědé uhlí. V posledních desetiletích už se těžiště těžby přesunulo dále na sever.

V hospůdce pod věží si dopřejeme malé občerstvení a volným krokem se odebereme na zpáteční cestu k autobusovému (i vlakovému) nádraží. Cestou si ještě stačíme všimnout pomníku Rudé armády na dolním okraji parku a o něco níže vpravo kaple sv.Justa, na kruhovém objezdu se pak dáme vlevo a takřka okamžitě se pod námi objeví nádraží. Pod křižovatkou totiž vede krátký železniční tunel, jenž ústí přímo do stanice.

Autobus nám odjíždí ve 13:03 (kdyby náhodou ujel, je k dispozici ještě jeden spoj o dvě hodiny později). Ve tři čtvrtě na dvě budeme opět v Budyšíně, kde máme k dobru další hodinu a 20 minut. Tu lze využít třeba na program popsaný v prvním díle. Mohli bychom se zdržet i déle, ale to by nás asi doma nepochválili – zvláště Ottu, kterému manželka doma připravila zajímavý večerní program v podobě mytí schodů. Petr zase spěchá na fotbalový zápas. Už dlouho nepřišel do práce s žádným obvazem ani naraženou holenní kostí…

V 15:10 tedy nastupujeme na spěšný vlak směr Drážďany, jímž se přesuneme jednu stanici do Bischofswerdy. Odtud nám pak v 15:46 jede přímý spoj do Liberce, kam se navracíme přesně ve čtvrt na šest.

Příští cesta už bude o něco kratší, čeká nás návštěva Löbau.

 

vytisknout

 zpět