velikost textu: A A A

Görlitz/Zgorzelec

Šesti městy Šestiměstí

Město druhé – Zhořelec

Po několika týdnech se opět setkáváme se skupinkou kolegů či spíš kolegyň z KORIDu na vlakovém nádraží v Liberci. Výpravě tentokrát vévodí Jablonečtí: Hanku s Irenou a Míšou doprovází Pavel. Symbolicky se vydáváme sledovat Lužickou Nisu takřka od pramene až po střední tok.

Osobní vlak ve směru Žitava – Varnsdorf a Rybniště odjíždí dvě minuty po osmé. Pavel je coby specialista přes tarif pověřen nákupem jízdenky Euro-Nisa-Ticket. Slečně průvodčí z Trilexu odpočítá přesně 320 korun a vzápětí si ukládá do peněženky vytištěnou jízdenku.  Po již známé trase dojedeme do Žitavy, kde tentokrát budeme přestupovat. Na pátém nástupišti si počkáme čtvrthodinku na přípoj linky OE65 Zittau – Cottbus, kterou provozuje společnost ODEG.

Krátce před devátou náš vlak skutečně přijíždí. Je to opět motorová jednotka Desiro, shodná s těmi od Trilexu, jen v trochu odlišných barvách. Po nástupu ale zjišťujeme, že uvnitř je poněkud komfortněji vybavena. Brzy po odjezdu přichází průvodčí, který kromě obligátní kontroly jízdenek nabízí za mírný poplatek i drobné občerstvení. Hanka velmi snadno podléhá nabídce kávy za 90 centů, Irena s Míšou zase chroustají německé tyčinky. Prvních šest kilometrů není cesta příliš zajímavá, jen v dálce můžeme sledovat z nezvyklého úhlu Jizerské hory a Ještěd. Za zastávkou Hirschfelde, kde dříve fungovala elektrárna spalující místní hnědé uhlí, přejíždíme Nisu a ocitáme se opět na polském území. Záhy se noříme do malebného údolí lemovaného cyklostezkou Odra-Nisa. Hranici tu přejedeme ještě několikrát. Dlužno dodat, že na rozdíl od rozpadajícího se polského úseku trati mezi Hrádkem a Žitavou je přechod německo-polské hranice celkem neznatelný, tuhle trať Poláci už před lety opravili. Kromě německých osobáků ji totiž, jak vysvětluje Pavel, využívají i těžké polské nákladní vlaky s uhlím do elektrárny Turów nedaleko Bogatynie a ty potřebují mít koleje v lepším stavu.

Po několika dalších kilometrech opustíme údolí Nisy, na níž lze v letní sezóně občas zahlédnout i několik lodí s vodáky, a přijedeme do stanice s krkolomným názvem Krzewina Zgorzelecka. Její zvláštností je, že přímo z nástupiště vede cesta na pěší hraniční přechod do německého městečka Ostritz. Tento přechod zde fungoval už krátce po 2.světové válce, kdy došlo k vytyčení státní hranice právě na Nise a Odře. Asi dva kilometry zpátky proti proudu Nisy se nachází známý klášter Marienthal, založený již roku 1234 a obývaný jeptiškami z řádu cisterciáků. Výlet sem si ale necháme na jindy, teď ještě chvilku zůstaneme ve vlaku.

Další zajímavost, která se nám ukáže při pohledu z levého okna, je obří velkorypadlo z bývalého dolu u obce Hagenwerder. Za obcí se už dnes namísto dolu třpytí vodní plocha známého Berzdorfského jezera o rozloze téměř 10 km2. Brzy poté nás už v dálce vítají věže chrámů starobylého Zhořelce.

Město s německým názvem Görlitz, česky Zhořelec, polsky Zgorzelec  a lužickosrbsky Zhorjelc krom Horní Lužice historicky spadalo pod území Slezska, v rámci dnešního územního uspořádání Německa tvoří nejvýchodnější výspu spolkové země Sasko. V současnosti zde žije zde něco přes 50 tisíc obyvatel, v polském Zgorzelci pak asi 30 tisíc.

První písemné zmínky spadají do 2. poloviny 11. století, archeologické nálezy na území města však dokazují osídlení tohoto prostoru již v období neolitu (mladší doby kamenné), tzn. více jak 5.000 let před naším letopočtem. Navzdory letitým územním nároků ze strany Svaté říše římské (předchůdce sjednoceného Německa) i Polska území až do pozdního středověku ovládala povětšinou česká knížata a později králové. Míša nám čte z průvodce, že definitivní odtržení Lužice od Čech nastalo až v období Třicetileté války roku 1635.

Vývoj města neoddiskutovatelně poznamenala 2.světová válka, po jejímž konci došlo s vytyčením nové státní hranice v ose Lužické Nisy k rozdělení mezi dva státy: větší část včetně historického jádra zůstala Německa (resp. části spravované Sovětským svazem, z níž v roce 1949 vznikla Německá demokratická republika), pravý břeh s předměstím Moys pak připadnul Polsku. Tam se samozřejmě půjdeme podívat také.

Z nádraží, které přivítalo první vlaky od Drážďan už v roce 1847, a odkud záhy pokračovala stavba trati po mohutném, 375 dlouhém viaduktu přes údolí Nisy dále na východ až do slezské metropole  Vratislav (Wróclaw), se vydáme po ulici Berliner Straβe …tedy nejprve jsme vyrazili pěšky, ale poté, co Míša s Irenou zahlédly přijíždět tramvaj a Pavel potvrdil, že naše jízdenka Euro-Nisa-Ticket samozřejmě platí i ve všech prostředcích městské dopravy, přiblížili jsme se po kolejích tři zastávky až na Demianiplatz, kde se nachází centrální přestupní bod mezi oběma tramvajovými a několika autobusovými linkami, a odkud je to také nejblíže do samotného centra. Ještě před příjezdem jsme minuli vpravo pozdně gotický kostel Frauenkirche (nebo též Mariánský) a vedle něho stojící secesní obchodní dům.

Před sebou vlevo máme divadlo Gerharda Hauptmanna (to byl německý spisovatel a dramatik, Hanko, působil na sklonku 19. a v prvé polovině 20.století především ve slezském Podkrkonoší), vpravo za ním baštu Kaisertrutz a ještě více vpravo podlouhlé Horní náměstí (Obermarkt), lemované po obou stranách nádhernými měšťanskými domy a na konci s dalším významným protestantským kostelem sv.Trojice (Dreifaltigkeitskirche). Od něho se svažuje ulice Brüderstraβe - dala by se přeložit jako Bratrská. Při této příležitosti můžeme vzpomenout na exodus Českých bratří, uchylujících se do Horní Lužice před katolickým pronásledováním v době protireformace na sklonku 17. a počátku 18.století. Po pár krocích se ocitáme na menším Dolním náměstí (Untermarkt), jehož západní část zaujímá renesanční budova radnice, uprostřed náměstí pak stojí ještě jedna skupina domů zvaná Zeile.

Ulicí Neiβstraβe podle očekávání sestoupíme k Nise, která po bezmála stovce kilometrů působí už dojmem slušného toku. Na ostrohu vlevo se tyčí gotický farní kostel svatého Petra a Pavla, my ale vstoupíme na obnovený pěší most přes Nisu – ač nese název Altstadtbrücke, tedy Staroměstský, byl otevřen teprve roku 2004 – a plynule přejdeme na polské území.

Po nábřežní ulici Ignace Daszyńskiego (to byl polský politik, Ireno, po skončení 1.světové války a obnovení polské státnosti krátce zastával úřad předsedy vlády), lemované až trochu kýčovitě obnovenými domy se dostaneme do již méně vábných ulic Bogaterów Getta a Armii Krajowej, odkud bychom se v pracovní den mohli dostat českým autobusem linky 669 přímo do Liberce. Jezdí ale jen v pracovních dnech, protože byla určena hlavně polským zaměstnancům podniků v průmyslové zóně Jih. Jak ovšem připomíná Pavel, v rámci systému IDOL mohou tyto autobusy používat i všichni běžní cestující. Nicméně o víkendu si musíme nechat zajít chuť. Vydejme se tedy raději k rozlehlému městskému parku. Počátkem 20.století se v něm konala velká průmyslová výstava, v níž se shlédl i Liberec a v roce 1906 uspořádali zdejší Němci podobnou akci v místech nad harcovskou přehradou.

Mezi polským Zgorzelcem a německým Görlitzem ovšem není nutné chodit pěšky. V hodinových intervalech spojuje obě části autobusová linka P. Vychází od hlavního nádraží v Görlitz, na polském území končí u několika obchodních center. Dámy opatrně navrhují návštěvu některého z nich, ale Pavlův protest je natolik mohutný, že raději nastoupí opačným směrem a nechají se odvézt zpátky do německé části města na náměstí pojmenované po někdejším starostovi města Gottlobu Ludwigu Demianim.

Množství památek v padesátitisícovém Görlitzu je nepřeberné. Evidují jich tu na 4 tisíce. Starobylý ráz města učaroval i mnoha filmařům, někteří mu údajně dokonce přezdívají „Görliwood“. Tak jako spousta jiných měst z východu Německa se ovšem v posledních desetiletích potýká s odchodem práceschopného obyvatelstva a vylidňováním (v 80.letech 20.století byl počet obyvatel asi o třetinu vyšší než dnes). Přitom nelze říci, že by to bylo jen nedostatkem pracovních příležitostí; v Görlitz se stále poměrně daří i průmyslu. Jedním z nejvýznamnějších podniků je vagónka, spadající pod nadnárodní koncern Bombardier. Zabývá se převážně výrovou patrových vozů pro osobní i rychlíkovou dopravu, rozšířených po celém Německu.

Návštěva parku nás navnadila a naopak ťapkání po městské dlažbě už poněkud unavuje, a tak nasedneme znovu na tramvaj číslo 2 – mimochodem Hanka se blýskne znalostí, že místní tramvaje jsou československé výroby, třebaže jde o docela jiný typ, než jaké známe z libereckých ulic – a odjedeme na konečnou ve vilové čtvrti Biesnitz, odkud si vyšlápneme na kopec Landeskrone. Na vrcholku v nadmořské výšce 419 metrů nad mořem se nachází výletní restaurace a vyhlídková věž. Po prodělaném výšlapu vítězí návštěva restaurace, zejména u Hanky, která už od půli kopce hudruje, že si měli raději počkat na výletní vláček. Za to se dámy odmění sklenicí místního piva nesoucího stejný název, tedy Landskron. Jen Pavel je vzorný abstinent, ten zůstane u limonády.

Sestup zpátky je už radostnější. Usedáme znovu na tramvaj a vracíme se zpátky k nádraží. Vlak na Žitavu nám sice před chvílí odjel, ale tady to zase tak nevadí, spojení funguje každou hodinu. Zbylý čas můžeme využít třeba ještě na krátkou procházku podél nádraží na skalní vyhlídku na údolí Nisy vedle už zmíněného hraničního železničního mostu. Pohledem na městský pivovar se rozloučíme s vlídným a pohostinným Zhořelcem a cestou meditujeme, kam se podíváme příště? Tedy kam? Do Kamence.

 

vytisknout

 zpět