velikost textu: A A A

Zittau

Nastal nám čas Adventní a k tomu sobota. Ideální den k poslednímu letošnímu výletu do Lužice. Tentokrát už nepojedeme nikam daleko a tak se můžeme sejít na nádraží teprve před desátou dopolední. Má to několik výhod: Ondra si po večerní návštěvě vinotéky přispí, zatímco čerstvé maminky Lenka s Hankou stačí obstarat své ratolesti a ještě předat hlídajícím tatínkům všechny důležité pokyny včetně toho, že kaše se nesmí připálit a když miminko vytrvale pláče, neutíkáme před ním na půdu ani si nedáváme špunty do uší, ale podíváme se, jestli náhodou nepotřebuje vyměnit plínky.

Davy Liberečanů mířící na trhy do Drážďan už jsou pryč, a tak nemusíme mít obavu, že bychom se nevešli do vlaku, i když nás tentokrát pojede trochu víc než obvykle. Do Liberce stihl dojet až z dalekých Orlických hor i náš spolupracovník Denis - právě vybíhá ze dveří pardubického rychlíku, jenž před minutou zastavil u sousedního nástupiště a z jehož okénka na nás mává bývalý kolega Petr, který ho doprovázel coby vlakvedoucí. A tak jsme takřka všichni.

„Kolik tedy mám koupit jízdenek?“ Táže se Jirka. „No, jen si spočítej, kolik nás je,“ šklebí se Pavel a ukazuje prsty: děvčata ze zákaznického, dispečeři (mezi nimi chybí jen Irena, na kterou zrovna vyšla služba), technologové, marketingoví specialisté, informatici. „A nezapomeň na tarifní oddělení,“ připomene ještě druhý Pavel. „A na vedení,“ přisadí si třetí Pavel. „No dobře, dobře, tak kolik těch jízdenek mám vzít?“ Ptá se znovu nervózně Jirka. „Vychází mi to na čtyři skupinové,“ opáčí první Pavel. „Akorát na tebe nezbyde,“ dodá vzápětí, když si všechny znovu přepočítá. „Ale my už jízdenku máme,“ ozývá se skupinka Jabloneckých. „Počkej, já to radši koupím sama,“ prohlásí rezolutně Jirkova pravá ruka Veronika. Mladé ženě v modrém stejnokroji z nás jde hlava kolem. Ale jelikož byla nedávno oceněna v soutěži o nejlepší průvodčí v Libereckém kraji, musí si bravurně poradit i s takovouto situací. Vytiskne ještě jednu jednotlivou jízdenku, usadí nás do vagonu, dá strojvedoucímu souhlas k odjezdu a vlak, kterému už se všichni naučili říkat Trilex, se může vydat na cestu.

Žitava. Tolikrát už jsme obdivovali siluety jejích věží, tolikrát tu přestupovali. Jak je tedy možné, že ji ještě neznáme? Honem to musíme napravit.

Lidé tu žili dávno, snad už na samém začátku druhého tisíciletí. Obchodní cesta od Baltu do nitra Čech právě tady narazila na první vážnější terénní překážku: hory, kterým my říkáme Lužické, Němci je ale znají jako Žitavské. A hory, které bývaly odedávna vhodným útočištěm pro loupežníky a podobné kriminální živly. Proto na obranu kupců vznikl při cestě poblíž říčky Mandavy, alespoň podle pověstí, hrad a v jeho sousedství dvě vsi. Ty se postupně spojily v dnešní Žitavu. „Nepojmenovali ji náhodou podle žita?“ Napadá Romana. Skutečně se to traduje, pro pěstování obilí tu ostatně bývaly vhodné podmínky. Roman poznamenává, že osobně považuje za důležitější obilninu ječmen, ale v tom už se spojitost s názvem města nikomu nalézt nedaří. Městská práva Žitavě udělil roku 1254 český král Přemysl Otakar II. V té době už totiž Žitava náležela skoro sto let k Českému království. A tak Honza poznamenává, že je vlastně češtější než Liberec. „Češtější? Kam na ty výrazy chodíš?, diví se Hanka, kroutíc svou blonďatou hlavou.

Na svou dobu rozlehlé město se těšilo řadě práv a privilegií, byl zde založen klášter, špitál i školy. Bohatství i rostoucí sebevědomí měšťanů svádělo k vnějším útokům a konfliktům s místní šlechtou, ponejvíce Vartenberky, v důsledku čehož Žitava usilovala jako jeden z předních iniciátorů o založení společného svazku s dalšími nám již známými městy Horní Lužice. Spočítejte si je, Kačko s Týnou, a přijdete na to, jak si říkali. Správně, Šestiměstí. K dohodě došlo v roce 1346 a právní platnost aktu potvrdil kdo? Kdo jiný než náš nejslavnější panovník, král a pozdější císař Karel IV.

V letech 1427 – 1434 město opakovaně atakovali Husité. Kromě nich přinesl pozdní středověk městu i další katastrofy jako požáry a morové epidemie. O dvě staletí později, během třicetileté války se tu několikrát vystřídala rakouská a švédská vojska a právě v té době, po roce 1620, se oblast Horní Lužice včetně Žitavy dostává pod saskou správu. Paradoxně právě tehdy ale výrazně vzrůstá počet českých obyvatel, neboť na rozdíl od zemí ovládaných přísně katolickými Habsburky panuje v Sasku náboženská svoboda a tak se do Lužice stahují evangeličtí uprchlíci z velké části Čech.

Nová pohroma postihla město na počátku Sedmileté války v roce 1757, kdy během střetu rakouských a pruských vojsk jeho většina vyhořela. I z této tragédie se ale dokázala Žitava vzpamatovat. Roku 1767 byla zahájena obnova, vlastně spíš nová výstavba nejvýznamnějšího kostela sv. Jana (Johanniskirche) se dvěma vzájemně výrazně odlišnými věžemi – na té pravé lze pozorovat vyosení, vzniklé už během vlastní stavby.

Celé 19. století pak už bylo ve znamení rozvoje: během 40. let byla vystavěna novorenesanční radnice a už v roce 1848 do Žitavy přijel z Löbau první vlak. Pokračování trati přes sousední Hrádek do Liberce a dále do severovýchodních Čech se podařilo zrealizovat až o desetiletí později, koncem roku 1859. V roce 1875 přibyla trať údolím Nisy od Zhořelce, v roce 1884 následovala úzkorozchodná dráha do tehdejšího Reichenau, čímž Míšo není myšlen Rychnov u Jablonce nad Nisou, který v němčině nesl stejný název, nýbrž dnešní polská Bogatynia (provoz zde byl po  2. světové válce přerušen a později větší část opuštěné dráhy pohltil povrchový důl). Konečně od roku 1890 jezdí vlaky po známé další úzkokolejce do Oybinu a její odbočce do Jonsdorfu. Mirek poznamenává, že se tehdy plánovalo pokračování trati přes Dolní Světlou a Mařenice až do Jablonného. A druhý Honza upřesňuje, že ne jenom do Jablonného, nýbrž až do Mimoně, kde tehdy ještě končila trať od České Lípy. Na stavbě této mezinárodní železnice se ale Rakousko se Saskem nedohodlo, zůstalo pouze u plánů, jen úsek Mimoň – Jablonné se posléze stal součástí tzv. Severočeské transverzální železnice vedené z Teplic přes Lovosice, Litoměřice a Českou Lípu do Liberce. Ale vraťme se zpátky na druhou stranu Lužických, pardon, Žitavských hor.

Necháme za sebou nádraží i úzkokolejku a míříme Nádražní třídou k centru. Po pravé straně mineme správní budovu někdejší továrny Robur, jež produkovala užitkové nákladní automobily a malé autobusy. „Ty ještě pamatuju,“ hlaholí Rosťa, „jezdívaly k nám na Jindřichov.“ „A pár let taky z Pavlovic do Radčic,“ doplňuje ho znalec autobusů Mirek. Firma původně vyráběla jízdní kola, později i motocykly a motorové tříkolky pod značkou Phänomen. Na větší vozidla přešla až za časů NDR.

Přijdeme na první důležitější křižovatku a před sebou máme městský silniční okruh. Jeho zajímavostí je, že jej auta celý projíždějí pouze jednosměrně, proti směru hodinových ručiček. Každopádně jak Liberec, tak Jablonec, Česká Lípa i další města v našem kraji mohou Žitavě toto dopravní řešení jen závidět. Jeho existence byla ovšem umožněna tím, že vede po obvodu bývalých hradeb, které byly v průběhu 19. století celé zbořeny a na jejich místě vznikl ucelený pás parků, lemovaný množstvím význačných staveb. Hned vpravo před sebou vidíme například poštovní úřad a vedle něho budovu městských lázní, které na rozdíl od libereckých či jabloneckých stále slouží svému původnímu účelu. Vystavěny byly v letech 1871 – 1873 a údajně se tak jedná o nejdéle provozované městské lázně v celém Německu.

Přejdeme rušnou třídu a pokračujeme svažující se a také zužující se Budyšínskou ulicí (Bautzner Straβe) na hlavní náměstí. „Asi si nikdo nedovedete představit, že tudy před sto lety jezdila i tramvaj, že ne?“ zasní se Honza a jako důkaz míří prstem na ozdobnou rozetu na zdi jednoho z domů, jež kdysi sloužila k ukotvení trolejového vedení. V Liberci i Jablonci jsou podobné k vidění také. Tramvajová doprava v Žitavě ve své době měla smysl, však tu na začátku první světové války žilo skoro 40 tisíc obyvatel, tedy stejně, jako měl tehdy i Liberec. Dnes jich je o třetinu méně, jen nějakých 26 tisíc a klesající trend bohužel pokračuje. Ostatně pokud se nezastavíme u kostela sv. Jana a dole na náměstí za Rolandovou kašnou (ano, Vašku, Žitava ji má také a dokonce mnohem zdobnější než Liberec) odbočíme do uličky Mandauer Berg, ocitneme se v hluboké minulosti mezi opuštěnými a docela zpustlými domy se zašlými nápisy, upomínajícími na dávno zaniklý obchůdek s ovocem a zeleninou. O pár kroků dál mineme svéráznou přízemní hospůdku Emil, kam nás hned láká Radim, ale jeho vábení odoláme. Některé, třeba Romana, to odolání tedy stojí dost úsilí.

Znovu odbočíme vpravo do Zelené ulice (Grüne Straβe) a jsme zase v jiném světě. Zajímavě rekonstruované bytové domy s různobarevnými fasádami zdobí plastiky vlků i beránků v životní velikosti, obrazně kráčející kolmo po stěnách, i další umělecká oživující díla.

Desítky a stovky tváří má Žitava. Ocitáme se na Heinrich-Heine-Platz, v pásu parků při městském okruhu. Začátkem zimy si vítr pohrává s posledními uschlými lístky, ale od jara do podzimu tu nad záplavou nejrůznějších druhů květin přecházejí oči. Můžeme Veroniko připomenout, že náměstí se jmenuje podle básníka Heinricha Heineho, jehož verše o víle Lorelei, jež sváděla plavce na skalním ostrohu nad řekou Rýn, jsme se učili už ve třetí třídě základní školy.

A pak jsou tu zase smutné kulisy sice opravené, ale vybydlené Široké ulice (Breite Straβe), prolukami zjizvená Amalienstraβe a jen o málo živější Böhmische Straβe, tedy Česká. Z ní odbočíme znovu vpravo do Albertstraβe a po levé straně se nám zjeví jedna z nejpozoruhodnějších žitavských staveb, Solnice (Salzhaus). Rozložitá, přes 500 let stará budova o šesti podlažích se využívala k řadě účelů, třeba jako zbrojnice či sýpka, byly tu koňské stáje, skladiště, archiv i sídlo městské správy. Ti, kdo Žitavu navštěvovali už v prvé půli 90. let, pamatují budovu omšelou a zpustlou, ale v roce 1997 se dočkala rekonstrukce. Nyní slouží jako detašované pracoviště zemského okresu a své zázemí tu mají i další instituce včetně Euroregionu Nisa. Další kroky nás znovu zavedou do parku, ke květinovým hodinám. I ty ukazují zimní čas trochu posmutněle, zato na jaře začnou zase hýřit barvami.  

Kdybychom pokračovali dále podél zdi městského hřbitova, odolali pokušení zabočit vpravo k nákupní Mekce mnoha našich spoluobčanů – tím myslíme k místnímu Kauflandu, Veroniko – a přešli koleje oybinské úzkokolejky, dostali bychom se až do městského parku, kde leží i žitavská zoologická zahrada. Na zvířátka se ale Lenko půjdeme podívat až na jaře, souhlasíš? Teď budeme pokračovat vzhůru podél městského okruhu. Nechceme totiž minout kostel sv. Kříže (Kreuzkirche) při ulici Frauenstraβe, v jehož interiéru je vystavena další význačná památka, takzvané Velké Žitavské postní plátno. Na lněné tkanině o úctyhodné šířce přes 8 metrů a výšce skoro 7 metrů, pocházející z druhé poloviny 15. století, jsou znázorněny četné biblické scény. V roce 1945 bylo bohužel zničeno vojáky Rudé armády a teprve v 90. letech se jej podařilo odborně restaurovat.

Žitava se může pochlubit ještě jedním, takzvaným Malým postním plátnem – to má rozměry 3,4 x 4,2 metru. „Takže zase tak malé není,“ poznamenává Roman starší. Menší plátno vystavují v nedalekém Františkánském klášteře, kde je hlavní sídlo městského muzea. Na budovu kláštera navazuje stejnojmenný kostel sv.Petra a Pavla, založený už ve 13.století. Celý komplex byl během staletí vícekrát přestavován a proto se v něm snoubí několik různých stavebních stylů. 

Severně od kláštera, na vnější straně silničního okruhu stojí budova městského divadla pojmenovaném po Gerhardu Hauptmanovi – vzpomínáš, Míšo, o něm jsme se už bavili při návštěvě Zhořelce. Ostatně žitavské a zhořelecké divadlo jsou jedna instituce. Strohá budova byla vystavěna až ve 30. letech 20. století po požáru dřívějšího divadla, stojícího vedle budovy Solnice.   

Otto už by si rád dal nějakou klobásku a Denis mu přizvukuje, přestože byl na cestu vybaven manželkou objemným batohem s potravinami, aby snad v daleké cizině nestrádal. A tak se jen třetí Honza ještě zmíní o varhanách v kostele, jenž nese jeho jméno („Počkej, kdo jako nese čí jméno? Žádá si objasnit Vašek) a vzápětí celá výprava obsypává stánky na Vánočním trhu před radnicí. Jen Radim se bez povšimnutí vytratí a už o něm nejsou žádné zprávy. Teprve pozítří se v práci pokoutně přizná, že neodolal pokušení Emila.

V povznesené náladě opouštíme Žitavu i celou Lužici. Jistě ne na dlouho. Není totiž nic jednoduššího, než se kterýkoli den vypravit na nádraží, v pokladně anebo ve vlaku koupit Euro-Nisa Ticket a vyrazit. Snad se i Vám naše letošní výlety staly inspirací k dalším objevným cestám za sousedy, s nimiž (co jsme si, to jsme si) stále máme tolik společného. 

vytisknout

 zpět