velikost textu: A A A

Lubań

Náš pátý výlet směřuje do nejvýchodnějšího města Šestiměstí. A protože nejvýchodnějším městem saské Lužice je Zhořelec, kde už jsme byli, je jasné, že tentokrát nepojedeme do Německa, nýbrž do Polska. Pojedeme do Lubaně. Hlásí se Slávek, který se narodil nedaleko polské hranice a má rovněž polské předky, dispečeři Mirek s Vaškem, a také Honza. Ten hlavně proto, že se nedávno přestěhoval do Frýdlantu, který je jedním z partnerských měst Lubaně – ostatně není to tam o mnoho dál než do Liberce, bohužel přímé spojení veřejnou dopravou zatím chybí. Nakonec se přidává ještě Ondra, který je na KORIDu nový a cestování s Euro-Nisa-Ticketem si dosud nevyzkoušel. 

Po prostudování jízdního řádu se nicméně potkáváme opět u pátého nástupiště libereckého nádraží, u vlaku odjíždějícího směr Žitava. „Vždyť jste před chvilkou tvrdili, že jedeme do Polska,“ diví se Vašek a také Ondra se tváří dost překvapeně. „To taky ano, ale vlakem tam musíme přes Žitavu. Anebo přes Jelení Horu, ale to je o dost delší,“vysvětluje Mirek.

Na vzdálené kostelní věži odbila sedmá hodina ranní, k tomu dvě minuty a nastává odjezd. „Kde máme Honzu?“ Táže se ještě Vašek. "Honza přistoupí až v Chrastavě, chtěl totiž vyzkoušet spojení z Frýdlantu autobusem, víkendová linka 642 mu tam  prý docela pěkně navazuje", odpovídá tentokrát Ondra. Po deseti minutách se skutečně Honza objevuje vedle nás a tak jsme kompletní. Za Hrádkem poprvé přejíždíme polskou hranici - zatím jen na pár minut, než dojedeme do saské Žitavy. Tady si počkáme dvacet minut na přípoj, který nás odváží severním směrem, abychom se znovu ocitli na polském území a po několika minutách se znovu vrátili na německou půdu. 

Je pravda, že cesta vlakem do Lubaně je poněkud zdlouhavá. Ačkoli město leží jen asi 15 kilometrů od české hranice, přes Německo sem pojedeme více než tři hodiny. Kromě Žitavy totiž musíme přestupovat ještě v Görlitz a tady hodinu čekat, protože mezi vlaky od Žitavy a spoji na Lubań návaznosti moc dobře nevycházejí. Přesto se spojení v posledních letech významně zlepšilo. Od roku 2002 byl totiž provoz přímých osobních vlaků mezi Zhořelcem a Lubaní na několik let úplně zastaven a mezi oběma místy se bylo možné po kolejích dostat pouze zajížďkou přes Węgliniec anebo po silnici. obnovení vlakového spojení došlo až poté, kdy Dolnoslezské vojvodství nakoupilo u domácí firmy Pesa nové motorové jednotky a provoz přebrala nově zřízená společnost Koleje Dolnosląskie. „Vyslovuje se to Dolnošlonske,“ vysvětluje polonista Slávek. „To je ta Pesa, od níž České dráhy nedávno nakoupily Žraloky, že?“ Ujišťuje se Ondra. Pochopitelně nemyslí mořské živočichy, nýbrž motoráky, které jezdí třeba z Liberce do České Lípy a do Děčína.

Po krátké dopolední vycházce nám již známými zhořeleckými ulicemi a náměstími, kterou vynechal pouze Mirek, jenž vyrazil na cestu přímo po noční službě a tak si raději trochu zdřímnul na lavičce, usedáme na 11. koleji do žlutobílého moderního polského motoráku a přesně v 9:39 opouštíme starou secesní prosklenou halu zhořeleckého nádraží a míříme na hraniční most přes Nisu. Hned za ním zastavujeme na první stanici v polském Zgorzelci. U kolejí odbočujících vlevo na Węgliniec už stojí moderní vysoké peróny, další část stanice právě prochází opravou. 

Vlaková četa - mladičká plavovlasá průvodčí následovaná statným kolegou, oba ve vínově červené košili ladící k barvě sedadel, a černé vestě, tvořící stejnokroj ve vlacích Kolejí Dolnosląskich, už Euro-Nisa-Ticket zná stejně dobře jako němečtí partneři. Pouze se zeptá, či państvo jede do Jelenie Góry, jež je cílovou destinací. „Nie, tylko do Lubania,“ odvětí zkušeně Slávek. 

Za vysokým náspem se zleva přimyká kolejová spojka, poté trať překříží silniční obchvat a volným tempem po nepříliš kvalitních kolejích míříme k východu. Na obzoru se z neobvyklého úhlu vynořují siluety Jizerských hor. V lese za vsí Jerzmanki odbočuje vpravo záhadná kolej. „Že nevíte, kam vede?“ Ptá se Mirek. „Jistěže k nám do Frýdlantu“, opáčí Honza. Jezdí tudy ale jen nákladní vlaky. O zavedení osobních už Liberecký kraj s KORIDem nějakou dobu uvažuje, ale nejdřív musejí v Polsku pořádně opravit trať, aby takové spojení bylo pro lidi atraktivní a časově konkurenceschopné.

Záhy stavíme ve stanici Mikulova. Každých padesát metrů ční podél kolejí staré dvojité železobetonové stožáry. „K čemu to je?“ Diví se Slávek. Inu již krátce po 1.světové válce byla tahle trať elektrifikována. Tehdejší pruské železnice tak pokračovaly v programu elektrizace horských tratí v Dolním Slezsku, zahájeném již před válkou. Mimo jiné se tento program vztahoval i na trať z Jelení Hory (tehdy Hirschbergu) přes Szklarskou Porębu (Schreiberhau) do našeho Kořenova. Samotná trať mezi Zhořelcem a Jelení Horou, s pokračováním dále do centrálního Slezska a odbočkou do Kladska, patřila mezi významné dopravní tepny – však tu tehdy jezdily i přímé rychlíky z Berlína a v jízdním řádu z 2. světové války bychom nalezli třeba i rychlík do Opavy. Na jaře roku 1945 však nejprve ustupující Wehrmacht zničil nejdůležitější mosty včetně toho přes Nisu ve Zhořelci (pro vlakovou dopravu byl obnoven až roku 1957), následně vítězná Rudá armáda demontovala trolejové vedení a odvezla jej včetně lokomotiv do Sovětského svazu coby válečnou kořist. Jen ty železobetonové sloupy zůstaly na místě. „Protože by jim jednoduše k ničemu nebyly“, konstatuje Mirek.     

Za Mikulovou vlak citelně zrychlil. Zastaví ještě v Batowicích (s firmou Baťa nemají nic společného) a v Zarebě, kde se nakládá uhlí z blízkých dolů, a přesně v 10:15 zastavujeme na lehce zašlém nádraží v Lubani.  

Čerstvý podzimní vítr nabírá z korun vzrostlých stromů proschlé listí a smýká jím o ulici, chodník, parkující auta i naše obličeje. Ubíráme se opačným směrem, než jsme přijeli, k asi kilometr vzdálenému centru. Za první křižovatkou mineme kino Wawel (Určitě se jmenuje podle královského zámku v Krakově, jak správně usuzuje Ondra) a za druhou křižovatkou už se před námi tyčí válcovitá kamenná věž. Říká se jí Bratrská, polsky Bracká. Její stavba se datuje rokem 1318, tedy rok předtím, než město a jeho okolí přešlo z majetku braniborských markrabat pod Českou korunu. Věž měla několik významů – krom toho nejdůležitějšího, obranného, sloužila třeba jako věznice i zvonice. V roce 1431 ji spolu s městem dobyli Husité, k nimž neměli Lubańští právě kladný vztah.

Pokračujeme stejnojmennou, tedy Brackou ulicí k centru města a hlavnímu náměstí zvanému prostě Rynek, jehož jižní straně vévodí bělostná renesanční budova radnice (z let 1539 – 1544, tedy samého konce „zlatého věku“ Šestiměstí). Střed Rynku vyplňuje blok zdánlivě historických hrázděných domků – Ondru napadá asociace s chebským „Špalíčkem“. Doopravdy ale byly postaveny až v 80. letech 20. století, původní zástavba totiž byla zničena na konci 2. světové války. Uprostřed bloku pak vystupuje kamenná Kramářská věž, jež je pozůstatkem původní radnice, postavené už v prvé polovině 13. století, tedy nedlouho po založení města. Koncem 15. století ale padla za oběť požáru. Věži se pak začalo říkat Kramářská poté, co na místě vyhořelé radnice byly vystavěny domky řemeslníků, kteří zde zároveň měli svoje obchůdky.

Již zde padla slova o bojích za 2. světové války. Z celého Šestiměstí byla Lubaň, tehdy Lauban, zdaleka nejvíce postiženým místem. V prvé polovině února roku 1945 Rudá armáda rychle postupovala slezským vnitrozemím ve svém vítězném tažení na Berlín. Více jak půldruhého milionu civilních obyvatel celého slezského Podkrkonoší bylo před jejími jednotkami evakuováno po železnici do Saska v naději, že ze strany Spojenců se jim dostane humánnějšího zacházení, aby desetitisíce z nich během několika dní zaživa uhořeli v pekle plamenů a vybuchujících leteckým pum shazovaných spojeneckými bombardéry na saské Drážďany. Ti z lubańských obyvatel, kteří odjet odmítli a zůstali doma, se dočkali už 16. února obsazení předměstí Bertelsdorf (Uniegoszcz) na západním břehu říčky Queis (Kwisa) části, druhého dne pak vypukly těžké boje, při nichž se změnila v ruiny více jak polovina domů v městském centru. Nejhůř dopadla část mezi Rynkem a kostelem Nejsvětější trojice. Tragédie pro přeživší obyvatele vyvrcholila naplněním závěrů Jaltské konference, tedy vysídlením Němců a postoupením území Polské republice, která vzápětí zorganizovala přestěhování svých občanů především z východní části země, kterou pro změnu obsadil Sovětský svaz (jedná se o území dnešní západní Ukrajiny, části Běloruska a Litvy). A tak se, podobně jako ve větší části Libereckého kraje, obyvatelstvo Lubaně po roce 1945 zcela vyměnilo.

Když se situace časem poněkud stabilizovala, uvolněné plochy po troskách zničených domů postupně zaplnila nová zástavba – bohužel především nepříliš vzhledné paneláky. Ty ještě na počátku nového tisíciletí nepůsobily nijak vábně, nutno ale říci, že za poslední desetiletí se městu úspěšně daří celková revitalizace. Domy se rekonstruují, ulice v centru jsou opravené – no všechny ještě ne, jak konstatuje Honza, který se vydal z Rynku doprava ulicí Mikolaja a pak odbočil do Szkolne, aby prozkoumal mezi paneláky se vyjímající další věž, zvanou Trynitarska. Ta zde zbyla jako pozůstatek po původním kostelu Nejsvětější trojice, který ovšem nezničilo běsnění poslední války, nýbrž požár už v roce 1760. Samotná věž je obehnaná drátěným plotem a tedy nepřístupná. Nový kostel stejného jména byl vystavěn opodál v novogotickém stylu, jedná se o stavbu z červených cihel, typických pro města v celém Slezsku. Při severní i západní straně od kostela se pak dochovaly části městských hradeb. Prostor mezi nimi a ulicí Podwale vyplňuje chodník lemovaný stromořadím, na němž si nejmladší obyvatelé Lubaně užívají pod dohledem rodičů radost z pohybu na různých přibližovadlech.

Cestou si Vašek vzpomene, že na našich výletech po Lužici se stalo dobrým zvykem navštívit nějaký kopec s rozhlednou. V Lubani však budeme muset učinit výjimku. Proč? Inu žádnou rozhlednu tu nemají. Ba ani žádný kopec. Na radniční věž nás taky nepustí. Zato nás naláká posezení na Rynku, kde si dáváme sladké gofry s čokoládou. Někteří je doplní i pivem.

Během příjemného lenošení pod slunečníky, kdy Míra opět usnul (dobře, omlouvá ho ta noční), se rozhodujeme, že nazpátek nepojedeme stejnou trasou, ale objedeme přeci jen Jizerky přes Jelení Horu a Sklářskou Porebu, třebaže se tak už ocitneme mimo území historické Lužice. Zato naplno využijeme možností Euro-Nisa-Ticketu. „Tak se zvedejte, Míro, Slávo, Vašku,“ velí Honza. Vlak odjíždí ve 14:15.  Cestou se ještě zastavíme v parčíku pod Bratrskou věží, prohlédnout si pamětní tabule odkazující na válečné boje. A pak už se ubíráme zpátky k nádraží. V každém případě si odnášíme dojem, že se vedení města snaží vytvořit z Lubaně pro více jak 20 tisíc jejích obyvatel místo příjemné k životu. A docela se to daří.

Máme tedy za sebou návštěvu pěti měst a zbývá nám poslední. Které to bude? Hádejte !

 

vytisknout

 zpět